Sam Sulek patří mezi největší mladé hvězdy současného fitness světa. Na YouTube má obrovský dosah, v kulturistice už stihl získat profesionální kartu IFBB a letos si vyzkoušel i velká profesionální pódia. Přesto teď otevřel téma, které se nevyhýbá ani lidem s obrovskými svaly a miliony fanoušků. Svalová dysmorfie, známá také jako bigorexie, dokáže člověku překroutit pohled na vlastní tělo bez ohledu na to, jak vypadá zvenčí.
Ve světě fitness se hodně mluví o disciplíně, objemu, vyrýsování, stravě a tréninku. Méně často se ale otevřeně řeší, co dlouhodobá honba za lepší formou dělá s hlavou. Sulek se k tomu postavil přímo. V jednom ze svých videí mluvil o rozdílu mezi zdravou sebekritikou a stavem, kdy člověk začne vlastní hodnotu odvozovat jen od odrazu v zrcadle.
Na Top-Fightu nechceme kulturistiku brát jen jako fotky formy a výsledky soutěží. V rubrice Kulturistika dává smysl sledovat i věci, které se týkají hlavy, tlaku sociálních sítí, extrémní přípravy a toho, jak snadno se zdravý sportovní cíl může změnit v posedlost.
To nejdůležitější:
- Sam Sulek ve videu otevřeně mluvil o svalové dysmorfii neboli bigorexii.
- Upozornil na tenkou hranici mezi zdravou sebekritikou a posedlostí vlastním tělem.
- Za velký problém označil negativní vnitřní dialog.
- Fanouškům poradil, aby byli svými největšími kritiky, ale ne největšími hatery.
- Sulek letos obsadil osmé místo na Arnold Classic Ohio.
- Na Arnold Classic UK v Birminghamu skončil sedmý z devíti závodníků.
Když zrcadlo nikdy nestačí
Svalová dysmorfie je problém, který se může tvářit jako obyčejná ambice. Člověk chce být větší, tvrdší, sušší, symetričtější a lepší než minule. V určité míře je to u kulturistiky normální. Celý sport stojí na detailu a schopnosti najít slabiny, které se dají zlepšit.
Jenže právě tady vzniká nebezpečná hranice. Zdravá sebekritika pomáhá posouvat výkon. Nezdravá posedlost člověku bere radost, klid i schopnost vidět realitu. Kdo chce nabrat, může se pořád vidět jako malý. Kdo chce zhubnout, může se pořád cítit příliš těžký. A kdo je v životní formě, může v zrcadle pořád hledat jen chyby.
„Mluvíme tu o bigorexii? O tom pocitu, že nikdy nevypadáte dobře, i když to tak ve skutečnosti je? Je to velmi tenká hranice,“ vysvětlil Sulek.
Právě tahle věta dobře vystihuje problém fitness světa. Zvenčí může člověk působit jako někdo, kdo má postavu, o které ostatní sní. Uvnitř ale může běžet úplně jiný příběh.
Sulek ví, že kritika je součást hry
Sam Sulek není člověk, který by fanouškům říkal, že se nemají hodnotit nebo že mají rezignovat na zlepšení. Naopak. Jeho kariéra stojí na tréninku, disciplíně a posedlosti detailem. Jen upozorňuje, že touha po zlepšení nesmí člověka sežrat.
„Musíte umět objektivně zhodnotit svou postavu a říct si: Tohle chci zlepšit. Ale to nesmí znamenat, že ztratíte svou vlastní hodnotu,“ řekl.
Tohle je důležitý rozdíl. Kulturistika bez kritického pohledu nefunguje. Soutěžící musí vědět, kde zaostává, co má slabší, co musí dotáhnout a jak jeho forma působí proti soupeřům. Pokud se ale z objektivní analýzy stane nenávist k sobě, problém už není v tréninku, ale v hlavě.
Sulek to shrnul jednoduchou větou, která se okamžitě hodí i mimo kulturistiku. „Buďte svým největším kritikem, ale nikdy nebuďte svým největším haterem,“ poradil.
Nejde jen o začátečníky
Velká chyba je myslet si, že podobné problémy trápí jen kluky, kteří začali cvičit před půl rokem a srovnávají se s editovanými fotkami na Instagramu. Sulek upozornil, že pocit nedostatečnosti se objevuje i u lidí na absolutní špičce.
Ve videu připomněl, že viděl řadu tréninkových sestřihů závodníků z Mr. Olympia, kteří byli v naprosto špičkové formě, a přesto do kamery mluvili hlavně o tom, co na sobě vidí špatně. Přesně to je na kulturistice zrádné. I forma, která je pro běžného člověka nepochopitelná, může samotnému závodníkovi připadat nedostatečná.
Sociální sítě celý tlak ještě násobí. Každý trénink, každé jídlo, každá póza i každá změna postavy se okamžitě hodnotí. Fanoušci chválí, kritici rýpou a algoritmy často odměňují extrém. Novější studie k fitness obsahu na sociálních sítích upozorňují, že velmi svalnatá těla a potenciálně škodlivý obsah mohou získávat vyšší zapojení, což může podporovat neustálé porovnávání.
Profesionální rok, který změnil očekávání
Sulek má za sebou rok, který by většinu mladých závodníků vystřelil do úplně jiného psychického tlaku. Po úspěchu v amatérské divizi Classic Physique získal profesionální kartu IFBB a následně naskočil mezi elitu. Na Arnold Classic Ohio obsadil osmé místo a na Arnold Classic UK v Birminghamu skončil sedmý z devíti závodníků.
Na papíře to může znít jako umístění mimo špičku. Jenže kontext je důležitý. Pro mladého závodníka na začátku profesionální dráhy šlo o obrovský skok. Přechod z amatérské scény mezi profesionály je tvrdý a pódia Arnold Classic patří k nejsledovanějším v kulturistickém světě.
Právě proto je zajímavé, že Sulek po sezoně nemluví jen o zádech, slabinách a dalších úpravách přípravy, ale také o psychice. Ukazuje tím, že růst závodníka není jen otázka většího objemu nebo lepší formy. Jde i o schopnost unést očekávání, kritiku a vlastní vnitřní hlas.
Bigorexie není jen internetové slovo
Bigorexie se v běžné řeči často používá zlehčeně. Někdo hodně cvičí, pořád se měří a okolí řekne, že má bigorexii. Ve skutečnosti ale může jít o vážný problém spojený s úzkostí, nutkavým porovnáváním, přehnaným cvičením, extrémní kontrolou jídla a pocitem, že tělo nikdy není dost dobré.
V prostředí fitness je to složité i tím, že hodně rizikového chování se tváří jako disciplína. Přísný jídelníček, tvrdý trénink, kontrola formy a tlak na progres mohou být součástí sportu. Zároveň se ale mohou změnit v něco, co člověku ničí běžný život.
Právě tady má Sulekovo vyjádření hodnotu. Neříká fanouškům, aby přestali dřít. Říká jim, aby si hlídali, jestli je dřina pořád posouvá, nebo už je trestá. To je rozdíl, který může spoustě mladých lidí uniknout.
Fitness scéna potřebuje víc takových debat
Sulekova popularita je obrovská hlavně mezi mladými muži. A právě u nich bývá tlak na svaly, výkon a tvrdost často podceňovaný. O poruchách příjmu potravy a problémech s tělem se dlouho mluvilo hlavně v souvislosti s hubnutím. U kluků a mužů ale může mít stejný problém jinou podobu. Nechtějí být menší. Chtějí být větší, tvrdší a silnější za každou cenu.
O to důležitější je, když podobné téma otevře někdo jako Sulek. Ne terapeut v akademickém textu, ale člověk, kterého sledují miliony mladých fanoušků, kteří chodí do posilovny, řeší jídlo, postavu a srovnávají se s internetem každý den.
Jeho rada není složitá, ale právě proto funguje. Kritizovat se dá i bez nenávisti. Chtít lepší formu neznamená pohrdat tím, kde člověk je teď. A zrcadlo by nemělo rozhodovat o celé hodnotě člověka.
Silnější tělo, klidnější hlava
Sam Sulek bude dál zlepšovat formu. Chce pracovat hlavně na zádech, upravit přípravu a postupně se přibližovat špičce Classic Physique. To je sportovní část jeho příběhu. Ta lidská je ale možná ještě důležitější.
Ve fitness se často mluví o tom, že tělo snese víc, než si hlava myslí. Jenže platí i opak. Hlava někdy snáší víc, než si tělo zaslouží. Negativní vnitřní dialog, neustálé porovnávání a pocit, že nikdy nejste dost, dokážou zničit i radost z výsledků, které by okolí považovalo za fantastické.
Sulek tímhle tématem ukázal, že i hvězda s obrovskou postavou může řešit úplně stejnou věc jako běžný člověk v posilovně. Jak být lepší, ale neztratit se v tom. Jak se zlepšovat, ale nezačít nenávidět vlastní odraz.
V tom je jeho vzkaz silnější než další tréninkový sestřih. Svaly se dají budovat roky. Zdravý pohled na sebe sama je ale práce, která často začíná právě ve chvíli, kdy člověk pochopí, že největším soupeřem není váha ani zrcadlo, ale vlastní hlas v hlavě.
Zdroje: Kulturistika.com, Fitness Volt