Když Jiří Procházka padl po levém háku Carlose Ulberga, nešlo jen o ztracený titul. Vzápětí se otevřela i jiná, mnohem nepříjemnější debata. Ne o taktice ani o tom, kdo bude další soupeř. Ale o tom, co s bojovníkem dělají roky přestřelek, chaosu a ran, které z něj udělaly milovanou i nebezpečně zranitelnou postavu.
V kleci stačila chvilka, dozvuky budou delší
Ten zápas se lámal rychle. Procházka ještě chvíli působil, že má věci pod kontrolou, pak ale přišla chyba, čistý zásah a náhlý konec. U něj to navíc nikdy nevypadá obyčejně. Když prohraje, neprohraje po opatrném odbránění. Padá ve chvílích, kdy se zápas mění v chaos, v prudkou výměnu, ve scénu, která ho zároveň proslavila.
Právě proto po porážce nezněla Novotného slova jako laciné rýpnutí, ale spíš jako věta, kterou si nikdo nechce připustit. „Teď mi to nastavuje největší otázku, jaká je Jiřího brada?“ řekl v MMA Letem světem. A pak hned dodal i střízlivější část pohledu.
„Samozřejmě když 103kg frajer trefí rozmáchlý levý hák, tak padáš.“ Jenže nezůstal u toho. Podle něj je důležité i to, co podobné chvíle znamenají v delším součtu. „Jediné, o co mám starost, je rychlost nějakých dalších zápasů a potenciálně i brada, která za tu jeho kariéru prostě schytala dost. Nevíme však, dokud neuvidíme další zápas.“
Procházkův dar v sobě vždycky nesl i stín
Na Jiřím Procházkovi lidi milují právě to, co teď začíná budit obavy. Tu nespoutanost. Ochotu pustit se do míst, kde jiní raději couvnou. Schopnost přežít věci, které už vypadají ztraceně, a pak zápas otočit silou vůle i čistým šílenstvím. Právě z toho vyrostla jeho aura. Právě to z něj udělalo bojovníka, kterého nejde sledovat chladně.
Jenže stejný styl si časem bere svou daň. A Novotný připomněl i brutalitu samotného finiše. „Tohle byl vypínák z pekla. A co bylo brutální, bylo dobíjení na zemi. Ulberg bez slitování. Jakmile trefil, tak už nepřestal,“ poznamenal. V tom je možná celé jádro nepříjemnosti. Neřeší se jen jeden úder. Řeší se všechno, co bylo před ním, a všechno, co přišlo hned po něm.