Když se v mládí rozhodoval, co by dál chtěl dělat, bojové sporty pro něho byly jasnou volbou. Michal Reissinger, jehož patrně budeme lépe znát pod přezdívkou Palec, si od 11. září 2011 začal psát svůj vlastní příběh, který mu v dnešní době zaručil čestné místo mezi českou smetánkou. Není se čemu divit, na jeho kontě stále přibývají nejenom další zápasy, ale i další úspěchy, o nichž se zmínil také v našem rozhovoru. Zajímá vás více z jeho života, jak tráví svůj všední den, co by doporučil začínajícím zápasníkům a kde byste si s ním případně mohli zatrénovat? Pak neváhejte a čtěte dál. 
Michal Reissinger reprezentuje slavný Spejbl Gym.
Kdo tě přivedl k bojovým sportům?
Bojové sporty mě lákaly už jako kluka, ale bydlel jsem na vesnici a nebyly u nás moc možnosti, takže jsem se k thajskému boxu dostal až v 18 letech v Praze díky kamarádům. Tehda chodili na Hradčanskou do tělocvičny SK Boxingu. Působil tam Tolja a Píno a z časových důvodů mi víc vyhovovaly tréninky u Pína. Nechodil jsem moc pravidelně, bral sem to spíš jako hobby a dost mě u toho držela tehdejší parta. Pak se na hradčanský objevil Petr Macháček - Hanuman Gym a já Muay Thai podlehl a snil o prvním zápase. K tomu vedla ale dost dlouhá doba, protože jsem byl pořád dost lajdák a trénoval jsem na půl plynu. Do prvního zápasu jsem tak šel až v roce 2011 na amatérské lize na Pankráci.
Jaký byl tvůj první zápas?
První zápas byl celkem v pohodě. Naštěstí moc netrpím na nervozitu a v životě jsem zažil už horší věci, takže jsem se dost těšil. Můj soupeř byl Jan Michálek z Mariánských Lázních a já celkem jasně vyhrál na body a soupeře dvakrát počítali. Na ukončení a výhru KO jsem ale neměl zkušenosti a ke konci to asi už byla dost plácaná.
Není žádnou tajností, že máš rád fotbal a pražskou Spartu…
Spartě fandím od dětství. Na prvním utkání jsem byl ve starým Edenu na derby v roce 1997. Pravidelně jsem začal chodit na domácí i venkovní zápasy od roku 2003.
Jak dlouho ses tomu věnoval a kde jsi všude byl?
Aktivně jsem chodil asi 11 let. Projel jsem asi všechna ligová města v ČR a zažil jsem i celkem dost výjezdů v rámci Ligy mistrů. Později jsem tak pokračoval v Evropské lize. 
Michal Reissinger zápasí každý rok v Lucerně.
Na co nejraději vzpomínáš? (stále mluvíme o fotbalu)
Asi na výjezd na Liverpool. To byl svátek fotbalu. Jeli jsme s kámošema za našima anglickýma kamarádama do Bristolu a v Anglii jsme byli 3 dny. Užil jsem si to od A do Z.
Patří k těmto zážitkům i nějaká černá vzpomínka?
Černá vzpomínka? Maximálně největší průser! A za ten považuji to, že Spartu koupil Daniel Křetinský. Z fotbalového klubu buduje pochybnou firmu. Dělají skvěle PR a marketing, ale jaksi jim uniká, že primární cíl Sparty jsou sportovní úspěchy. Ty se až na dvě sezóny za vlády Křetinského Spartě bohužel obloukem vyhýbají. Většina fanoušků má ale díky dobré práci již výše zmíněných oddělení růžový brýle a jsou spokojeni. Křéťa to do nich tlačí ze všech stran. Sociální sítě, média v jeho vlastnictví, tiskovky, idol většiny fanoušků, ovšem v současnosti asi pouze loutka Tomáš Rosický, který tam je teď jako živý štít atd. Jednoduše manipuluje fanoušky tak, aby drželi hubu a krok. To dřív nebylo.
Dobře tedy. A z fanouškovského hlediska?
Z fanouškovského hlediska těch průserů bylo bohužel víc. Za největší považuji ten, kdy mi bylo kladeno za vinu, že jsem byl členem organizované skupiny a údajně jsme měli se zbraněmi napadnout příslušníky PČR a způsobit jim těžká zranění. Byl z toho dlouho se táhnoucí soud a několik velmi neklidných nocí. Hrozilo nám až 8 let odnětí svobody. Naštěstí vše dobře dopadlo a pravda zvítězila.
Jak bys tuto část uzavřel. Co ti fotbal dal a co ti naopak vzal?
Takhle se na to nedívám. Je to součást mého života a vše, co se stalo, se stát mělo. Jsem však rád za to, že žiju relativně normální život a že jsem z těch blbovin, který jsem jako kluk dělal, už vyrost. 
Zpátky k zápasení. Jak probíhá tvůj všední den?
Můj běžný den je v podstatě každý den stejný. Vstávám v 6 hodin ráno, v sedm mám první trénink. V tělocvičně jsem cca do 11 hodin, pak jedu domu a odpoledne zase od 17-20 hod tělocvična. Trošku stereotyp, ovšem jsem za to fakt štastnej. Miluju to. Máme v gymu skvělou partu, nikdo se na nikoho nepovyšuje. Všichni jsme v podobném věku a rozumíme si. Nemohu si to vynachválit a věřím, že nejen já, ale i ostatní.
Kde jsi všude působil a jak bys to porovnal?
Když nebudu počítat krátké působení u Pína na Hradčanský, tak nějakých 9 let Hanuman a aktuálně čtvrtým rokem Spejbl gym. Srovnávat to nechci a nebudu. Snad jen, že ve Spejbl Gymu máme kvalitní zázemí, včetně sauny, kondičního i atletického trenéra, a to je servis, který jsem jinde neměl a nezažil.
Kolik máš na kontě zápasů a který byl nejtěžší?
Aktuálně mám 46 zápasů. Nejtěžší zápas, těžko soudit. Nejčerstvější dojmy mám z posledního Heroes Gate proti Jurjendálovi. Spíš než nejtěžší zápas mám zápasy, které mi nějak utkvěly v paměti. Tj. finálový zápas v německém Lubecku v osmičkové pyramidě proti Danielu Texovi. Dvakrát jsem ho poslal do počítání, dali extra kolo a v něm „zvítězil“ Tex. To jsem byl hodně kyselej a chtěl se na boxování vykašlat. Pak můj první zápas na mistrovství světa proti Rogavovi v Minsku. Poprvé jsem reprezentoval naší zemi a byl jsem hrdý a zároveň pyšný sám na sebe, že jsem to někam dotáhnul. Když jsem v 18 začal boxovat, neměl jsem žádný ambice a nikdy ani ve snu by mi něco takového nenapadlo.
Jaké máš úspěchy a kterého si vážíš nejvíc?
Jsem vítěz CMTA ligy 2011, takže mistr ČR, a vítěz turnaje Yangames 4, toho si cením opravdu hodně. Vyhrát 3 zápasy za jednu noc proti kvalitním soupeřům se neděje každý den. Bylo to fakt hodně těžký.
Kam ses všude díky tomuto sportu podíval?
Jako zápasník jsem procestoval kus světa. Byl jsem trénovat v Thajsku, Bulharsku, Německu, Slovensku, Italii… zápasil jsem křížem krážem po Evropě. Ještě mám takový nesplněný sen. Velmi rád se doufám jednou představím také v Holandsku a v Japonsku. To jsou pro mě pilíře bojových sportů na celém světě. Třeba to vůbec nepřijde, ale člověk nikdy neví. Stát se může cokoliv. V každém případě mi tento sport dal už hodně. Spoustu přátel i zážitků, za které jsem velmi vděčný.
Pokud se zaměříme na jídlo. Co máš rád a co naopak nesnášíš?
Jídlo mám opravdu velmi rád, to je na mě asi dost vidět. V podstatě s tím bojuji celý život. Musím být neustále aktivní, sportovat a držet se. Ne tak diety, ale trošku víc si hlídat to, co jím. Jak měsíc nic nedělám a žeru vše, tak mám hned plus 10 kg.
Co bys doporučil začínajícím zápasníkům?
To je těžká otázka. Když člověk něco chce a udělá pro to možné i nemožné, tak se ze začátečníka, který nezvládne udělat 10 kliků, může stát slušný zápasník. Je to o tom chtít a žít pro svou věc naplno. Něco málo o tom vím.
Je možné si s tebou zatrénovat? A kde?
Možné to je v již zmiňované tělocvičně SPEJBL GYMU v pražských Letňanech. Tréninky jsou krom soboty každý den. Stačí kouknout na náš facebook a uvidíte kompletní rozpis, případně pak na web, kde je veškeré info o mém klubu, s kterým jsem v tělocvičně SGP.
Jak jsi spokojen s tuzemskou scénou?
Díky větší mediální prezentaci se česká scéna zejména kvůli stále větší popularitě MMA zvedá. Já osobně smíšená bojová umění moc nemusím, ale líbí se mi MMA v postoji. Je to celkem akční a občas padají krásný knokauty. Spíše mě vůbec nebaví koukat na 3 x 5 minut, jak se dva chlapi škrtí a páčí na zemi. Vím a je mi jasný, že to je neskutečně fyzicky náročný, jenom mě osobně to nějak nenaplňuje. Jinak se domnívám, že moje váhová kategorie (91+ kg) má první desítku zápasníků, která je schopná konkurovat evropské špičce, ale na tu nejužší špičku u nás má asi jenom aktuálně Tomáš Hron a náš ‚head coach‘ Ondřej Hutník. Ti to již několikrát dokázali, když porazili jména světového formátu, a mně je velkou ctí s takovými borci sdílet tělocvičnu. [joli-faq-seo id='45189']
