Před ním je zápas, který může otevřít cestu k titulu. Leo Brichta však o žádný pás nestojí. Mluví o únavě, odporu ke shazování a volání po pauze. Nejraději by odešel do Polska… nejen trénovat, ale i žít.
Z klece do útlumu
Už 19. července se Leo Brichta postaví Adamu Soldaevovi na turnaji KSW 108. Papírově velký zápas, který by ho mohl katapultovat na vrchol pérové váhy. Ale Brichta, kterému aktuálně náleží třetí příčka v žebříčku, nemluví jako bojovník na vzestupu. Mluví jako někdo, kdo už má dost.
„Ne, já už zápasit nechci. Dám si rok pauzu. Pořád jsem jenom zápasil… Chci chvíli klid,“ řekl v rozhovoru pro TN.cz. Za těmito slovy se skrývá dlouhodobá únava, tlak organizace a především shazování váhy, což podle něj balancuje na hraně fyzického kolapsu.
Posttraumatický stres z vážení
Leo sám přiznává, že přechod do nižší váhy byl extrém. Momentálně má 72 kg, ale zbývajících šest kilogramů dolů je pro něj noční můrou.
„Když si vzpomenu na poslední hodiny před váhou, mám z toho posttraumatickou poruchu. Už to nikdy nechci zažít. A kdyby mi někdo řekl, že mám udělat ještě půl kila navíc, řeknu, že nikdy. Do té vany už by mě nikdo nedostal,“ popsal své pocity.
Nízké procento tělesného tuku a těžké shazování způsobily, že se z Brichty stal bojovník s vnitřním odporem ke sportu, který dříve miloval. Tlak KSW, které ho údajně „pořád do něčeho nutí“, už nechce dál snášet.
Polsko: únik z reality
Zajímavé je, že únavu necítí z tréninků. Právě naopak, v Polsku mu sparingy přinášejí radost. Tréninky jsou sice tvrdé, ale atmosféra kamarádská, až domácká.
„Je tam dvacet dobrých kluků, každý s tebou chce kolo a je to jak zápas. Ale tréninky mě tam extrémně baví. Kdyby byla možnost, klidně bych se tam přestěhoval a žil tam,“ přiznává.
Popisuje, jak s kolegy tráví čas nejen na žíněnce, ale i mimo gym – společné jídlo, sranda zápasy, sdílení každodennosti. Něco, co mu doma podle jeho slov citelně chybí.
O2 arena? Tentokrát beze mě
Organizace KSW údajně plánuje další návrat do České republiky, včetně turnaje v pražské O2 areně. Brichta by měl být jednou z hlavních tváří této události. Jenže on sám už nemá chuť být součástí spektáklu.
Touží po přestávce. Po normálním životě. Po dovolené, možná v Dubaji. Ale hlavně po svobodě rozhodovat se podle sebe.
„Musím poslouchat svou touhu, aspoň jednou, aspoň chvíli. Neposlouchal jsem ji 27 let, protože se mě v životě nikdo nezeptal, co bych doopravdy chtěl,“ uzavírá.