Pódia Mr. Olympia sice oslňovala září reflektorů, avšak v nitru jednoho z největších favoritů 90. let panovala černočerná tma. Kevin Levrone otevřeně přiznal, že jeho monstrózní postava nebyla jen výsledkem disciplíny, nýbrž produktem hlubokého traumatu a zoufalé snahy přehlušit bolest ze ztráty nejbližších.
Útěk před stíny minulosti
Když se fanoušci ohlédnou za devadesátými lety, vidí sebevědomého showmana, který na pódiu sváděl rovnocenné bitvy s Dorianem Yatesem či Ronniem Colemanem. Marylandský rodák Kevin Levrone však pod hradbou svalů skrýval křehkou duši, kterou drtily rány osudu. Ještě v mladém věku přišel o otce i matku, přičemž oba podlehli rakovině, pročež se pro něj činky staly jediným způsobem, jak nezešílet. Zvedání železa nebylo koníčkem, ba ani pouhým sportem, nýbrž nutností.
V podcastu 12 Brutal Truths For Men se Levrone vrátil k těmto momentům s mrazivou upřímností. Jeho motivace nepramenila z touhy po slávě, ale z potřeby ventilovat vnitřní trýzeň. „Při každé sérii, při každém opakování, dokonce i na každé soutěži jsem myslel na své rodiče,“ svěřil se někdejší šampion a poodhalil mechanismus svého myšlení. „Musel jsem se vydat na temné místo, abych vytvořil ten charakter - toho kulturistu, kterého lidé viděli. Byl stvořen z bolesti a všeho, čím jsem si tehdy procházel.“
Chemická berlička duše
Téma zakázaných látek bývá v kulturistice často tabuizováno, případně redukováno na pouhý prostředek k růstu svalové hmoty. Levrone však nabízí jiný, psychologický pohled. V jeho případě nešlo pouze o fyzickou transformaci. Látky zvyšující výkonnost fungovaly jako brnění, které mu umožňovalo setrvat v onom temném a osamělém nastavení mysli, jež bylo pro elitní úroveň nezbytné.
„Kdykoliv jsem naskočil na cyklus nebo něco podobného, ocitl jsem se v režimu přežití,“ vysvětlil bez obalu Levrone svou tehdejší realitu. „Byla to pro mě forma terapie.“ Právě tento „režim přežití“ mu dovoloval ignorovat limity vlastního těla a posouvat se za hranice bolesti, kam by se zdravý a vyrovnaný člověk stěží odvážil.
Když démoni utichnou
Dnes, léta po ukončení profesionální kariéry, působí Levrone vyrovnaným dojmem. Jeho tréninkový režim se dramaticky proměnil, a třebaže stále navštěvuje posilovnu, těžké váhy a nekonečné série ustoupily běhání a kondičnímu cvičení. Důvod je prostý - ona vnitřní temnota, která kdysi poháněla „Maryland Muscle Machine“, zmizela.
„Cítil jsem v sobě část, která byla hluboká a temná. Když dnes vejdu do gymu, nemůžu cvičit tak jako dřív, pokud nejsem stoprocentně tím starým já. A já už jím nejsem,“ konstatoval s úlevou v hlase. Cvičení pro něj přestalo být útěkem a stalo se oslavou zdraví. „Už není důvod chodit na to temné místo. Tehdy to bylo o přežití, dnes je to o životě.“
Tento pohled do zákulisí vrcholového sportu koresponduje i se vzpomínkami dalších velikánů. Čtyřnásobný držitel sošky Sandowa Jay Cutler v minulosti rovněž hovořil o nutnosti absolutní izolace a odstřižení se od společnosti, aby si udržel pozici na vrcholu. Levroneho zpověď tak doplňuje mozaiku toho, co skutečně obnášel život profesionála v éře, která je dodnes považována za tu nejtvrdší v historii.