Zákaz fyzických trestů dětí je v Česku stále žhavé téma. A když se k němu vyjádří dva elitní MMA zápasníci, vznikne názorový střet. Patrik Kincl odsuzuje jakékoliv násilí na dětech, David Kozma přiznává, že občasné plácnutí podle něj škodlivé není.
Rodičovství mezi údery a emocemi
V podcastu Fight and Talk se otevřelo téma, které v bojových sportech běžně nezaznívá. Moderátor Patrik Kincl se během rozhovoru s Davidem Kozmou zeptal na rodičovství a názor na fyzické tresty dětí. Dvojice zápasníků se v odpovědích rozešla poměrně zásadně.
„Zajímá mě tvůj pohled na rodičovství,“ začal Kincl. „Senátem teď prošla novela o zákazu fyzických trestů. V Čechách to ale budí silné emoce.“
Kozma: Facku jsem nikdy nedal, ale občas plácnu
David Kozma se k tématu postavil uvolněně. Připustil, že fyzické tresty vnímá jako součást některých výchovných stylů, i když sám prý nikdy nezacházel daleko.
„Já svoje děti nemlátím, novela mě nezajímá. Když někdo chce, facku dá, ať zákon je, nebo není,“ řekl.
V dalším průběhu přiznal: „Občas se to stane, že trochu pleskneš, ale nic brutálního. Na základce se říkalo, že někoho doma mlátí páskem, a to už je moc.“
O fackování však mluvil s jasnou hranicí. „Facku jsem ještě nedal. Holky jsou ještě malé. Takhle na hlavu, to ne.“
Kincl: Bití je slabost. Fyzický trest nic neřeší
Patrik Kincl byl oproti tomu ve svých názorech jednoznačný. Bití dětí podle něj nepatří do civilizované společnosti. „Je šílené, že když dám facku dospělému na ulici, dostanu pokutu nebo podmínku, ale vlastní dítě můžeš zmlátit. To mi hlava nebere.“
Odmítl i argumenty, že jde jen o symbolické výchovné gesto. „Je to srabárna. Když si osmdesátikilový chlap troufne na patnáctikilové dítě, je to zbabělost.“
Přiznal, že v podobných situacích mívá tendenci zasáhnout, když vidí, jak rodiče trestají své děti na veřejnosti. „Facka nic neřeší. Akorát to zhorší situaci a přilije olej do ohně,“ dodal.
Různé cesty, společná zkušenost
Přestože se v přístupu k fyzickým trestům neshodli, oba zápasníci uznávají, že výchova dětí je psychicky náročná. Kozma připustil, že občas ujede a plácne, ale zároveň věří, že se společnost posouvá.
„Myslím, že je to lepší. Fyzických trestů ubývá,“ zhodnotil.
Kincl zůstává skeptický. „Myslím si, že je to v mnoha rodinách pořád standard. Jen se o tom tolik nemluví.“
V kleci znají přesná pravidla. V rodičovství už je to méně jasné. A právě proto má jejich názor váhu. Spor mezi Kinclovým důrazem na nulovou toleranci a Kozmovou realističtější zkušeností ukazuje, že výchova dětí není černobílá, i když rány by v ní neměly mít místo.
