Stál tváří v tvář těm největším monstrům historie a nikdy neuhnul pohledem, dnes však bojuje s mnohem neúprosnějším soupeřem, a to časem. „Vždycky jsem říkal, že tu budu do stovky,“ svěřil se australský bouřlivák Lee Priest s tím, že ačkoliv mu chemie možná ubrala pár let, hodlá se spolehnout na tuhý kořínek svých předků.
Sázka na geny v chemické loterii
V devadesátých letech platil za přírodní úkaz. Ačkoliv mu do výšky chyběly centimetry, objemy svalů dokázal zastínit i mrakodrapy typu Ronnieho Colemana. Dnes, kdy se jeho vlasy zbarvily do stříbrna a tělo nese šrámy z desítek let zvedání železa, se pohled na svět radikálně změnil. Bývalý profesionál Lee Priest v upřímném rozhovoru s Benem Pakulskim přiznal, že zatímco ve dvaceti letech byla smrt jen abstraktním pojmem, po padesátce se stává realitou, s níž je třeba kalkulovat.
Spoléhá se však na jednu kartu, kterou mu osud přihrál, tedy genetiku. „Můj dědeček zemřel v 99 letech, a to ještě v osmdesáti cvičil. Moje máma má 74 a vypadá stále mladě. Máme tuhle dlouhověkost v rodině,“ vysvětlil Priest, kde bere svůj optimismus. Zároveň si však nenalhává, že by jeho bouřlivá kariéra neměla následky. „Trocha toho sypání mi možná vzala nějaký ten rok, kdo ví? Je až úsměvné, jak se priority mění. Když je vám dvacet, je vám jedno, kdy umřete. Pak je vám třicet a chcete čtyřicítku. A teď? Teď chci šedesát, sedmdesát,“ uvažoval nahlas o ceně, kterou kulturistika vybírá.
S činkou v ruce, ale s rozumem v hrsti
Pryč jsou dny, kdy musel zničit svalovou partii do naprostého selhání, jen aby uspokojil tréninkový deník. Priestův současný režim připomíná spíše intuitivní tanec mezi činkami než vojenský dril. Pokud se ráno probudí a necítí se na těžké tlaky, prostě je nedělá, pročež se jeho trénink stává mnohem udržitelnějším. „Pořád rád cvičím, mám to v systému. Ale když se mi nechce, tak to nehrotím. Dřív jsem měl třeba den hrudníku a musel jsem ho odjet. Teď? Jdu na hrudník, dám čtyři série s jednoručkami, a když mě to nebaví, jdu dělat bicepsy,“ popsal svou uvolněnou rutinu.
Hlavním cílem už není objem, nýbrž přežití ve zdraví. „Každý den dělám trochu něčeho. Pokud se dobře napumpuju a nezraním se u toho, je to výhra,“ definoval svůj nový úspěch. Ukazuje tak, že i po padesátce lze zůstat aktivní, pokud člověk potlačí ego a naslouchá signálům těla, třebaže to znamená odejít z posilovny dříve, než bylo v plánu.
Definitivní sbohem soutěžení
Mnozí fanoušci doufali, že když si v roce 2025 obnovil profesionální kartu, uvidí "Blonďatý mýtus" ještě jednou v záři reflektorů. Tato kapitola je však definitivně uzavřena. Důvodem není lenost, ba ani věk, ale zrádné zranění. Atrofie prsního svalu mu znemožňuje dosáhnout symetrie potřebné pro vrcholovou úroveň.