Edgard John-Augustin ztratil nohy, ale zato našel směr. Stal se kulturistou, jehož tělo i příběh berou dech.
Nejprve pád, pak vzestup
Ve čtyřech letech přišel o obě nohy pod koleny. Ne tragédie ve stáří, ale šok v dětství. Autonehoda mu vzala fyzickou i emoční oporu. Z rodné Guyany byl převezen do Francie, kde začal znovu. Rehabilitace, učení rovnováhy, první krůčky na protézách. A mezi tím výsměch dětí.
„Říkaly mi Robotická noho. Chtěl jsem být jen normální kluk – běhat, jezdit na kole, lézt po stromech,“ vzpomíná Edgard. Jenže normálnost mu nebyla dána. Dospíval s pocitem odlišnosti, zakusil šikanu, a obaloval frustraci jídlem.
Posilovna jako útočiště
Změna přišla nečekaně. Jedna otevřená posilovna, jedno volné členství a jedna osudová otázka: „Co když bych to zkusil?“ Nešlo o ambice. Šlo o pocit. O ten moment, kdy se svaly napnou a mysl najde klid. Činky se staly jeho společníky. Váhy, které zvedal, přebily váhu předsudků.
„Byl to skvělý pocit cítit, jak tělo reaguje. Nabídli mi výhodné roční členství, tak jsem neváhal,“ svěřil se pro Muscular Development. Kulturistika však tehdy nebyla cílem. Jenže když vám kamarád mezi sériemi naznačí, že máte na víc, zasévá semínko.
Tělo z ocele, duše z ohně
Na soutěžní pódium vkročil v roce 2015. O dva roky později už měl profesionální kartu. Ne proto, že by si šel pro trofeje. Ale proto, že tělo a vůle si vybojovaly respekt. Jeho kvadricepsy jsou vzorem precizní práce, záda vyladěná do posledního detailu.
A přesto stále říká: „Nikdy jsem se nechtěl stát nejlepším. Jen jsem chtěl zkusit, kam až se dá dojít.“
Protézy nejsou překážka, jen jiný typ činky
I bez spodní části nohou dokáže trénovat nohy. Nejsou to klasické dřepy, kvůli rovnováze to nejde. Ale stroje, adaptace, trpělivost… to všechno dohání, co tělo postrádá.
„Nemůžu stát jako ostatní. Ale najdu si jiný způsob. Nemá cenu si stěžovat,“ dodává. Pózování je výzva. Rovnováha je někdy horší než zvednutá váha. Ale Edgard nehledá výmluvy, hledá cestu.