Tichá hala, světla se rozsvěcí a v rohu klece stojí muž, který kdysi toužil umřít jako šampion. Dnes už má jiný cíl: přežít ve zdraví a přinést domů víc než jen titul. Tomáš Deák zvažuje konec kariéry a zápasy chce už jen tam, kde platí.
Z titulů do reality
Tomáš Deák toho dokázal hodně. Šampion ve dvou organizacích, respektovaný zápasník, který měl jediné přání – nechat v kleci duši. „Chtěl jsem umřít jako vítěz, s pásem v ruce. Byl jsem připravený na všechno,“ vzpomíná v rozhovoru pro FNC. Jenže pak přišly děti. A taky krk.
Zranění krční páteře ho odstavilo ze hry. „Neurolog mi řekl, že to není z ran, ale z tlaku na krk na zemi,“ vysvětlil s tím, že největší riziko mu nehrozí při boxu, ale při grapplingu. Právě proto přijal zápas s Ivanem Buchingerem jako test… jakési poslední varování nebo nový začátek?
Trénink v tempu táty, ne šampiona
Dřív makal dvakrát denně. Ráno sparing, večer box. Teď? Jednou denně. A pokud dvakrát, tak ten druhý je jen silový. Sparingy tělo už nebere. „Začal jsem trénovat méně, ale vydržím více,“ popisuje změnu filosofie. Dřív byl věčně přetrénovaný. Týden před zápasem bouchal tvrdé sparingy, teď si klidně dá tři dny volna.
Zápasit doma? Jedině za víc
Zní to tvrdě, ale upřímně. Deák už nechce zápasit v domácích organizacích. A důvod je prostý. Peníze. „Nabídky u nás jsou slabé. Jestli mám zápasit, tak jedině v Rusku,“ říká bez vytáček. A proč ne? Když už má jít do klece možná naposledy, chce, aby to stálo za to. Nejen fyzicky, ale i finančně.
Otec, ne gladiátor. Alespoň ne za každou cenu
Doby, kdy chtěl zemřít se zvednutou rukou a pásem v pase, jsou pryč. Teď se vrací domů jako táta. „Dřív jsem neměl nic jiného. Teď mám děti a chci být zdravý,“ uzavírá.
Ještě párkrát vstoupí do klece. Možná naposled. Možná ne. Ale už to nebude s hlavou v oblacích. Spíš s nohama na zemi.