Začínal v roce 2012 a po čtrnácti letech je stále hladový. Jiří Procházka před titulovým duelem v UFC popsal, že změnil způsob přípravy a právě to mu teď dává úplně jiný pocit v těle i hlavě.
Čtrnáct let v ohni a pořád stejná chuť
Když si Jiří Procházka připsal 7. dubna 2012 první profesionální výhru, málokdo mohl tušit, kam až se tahle cesta protáhne. Z domácí scény se postupně dostal až do japonského Rizinu, kde získal titul, a pak do UFC, kde v roce 2022 zvedl pás šampiona v polotěžké váze. Takový moment české MMA do té doby nezažilo.
Teď stojí před další velkou nocí. V Miami ho čeká už čtvrtý titulový souboj v UFC a z jeho slov je znát, že motivace nezmizela ani po letech na vrcholu. Naopak. Zkušenější Jiří Procházka otevřeně popsal, že poslední čtyři roky byly mimořádně pestré a zasáhly všechno kolem něj. Tým, rodinu i osobní život.
„Tohle nejde shrnout v pár slovech, stalo se hodně věcí za čtyři roky. Nejen v mém životě, ale také v týmovém životě, v mé rodině, u přátel. Změn je tolik, že bych si na to rád našel čas,“ přiznal. Dodal, že si tyto momenty vrací i během meditací, protože právě tam si dokáže znovu projít, co ho utvářelo.
Ne víc dřiny, ale lepší načasování
Nejsilnější pasáž ale přišla ve chvíli, kdy začal mluvit o tréninku. Dřív byl nastavený tak, že se týdenní plán musí splnit do posledního bodu. Bez ohledu na to, v jakém stavu se zrovna nachází. Dnes už to vidí jinak.
Právě v tom mu podle jeho slov výrazně pomohl kondiční trenér Filip Lukeš. Ten ho naučil včas rozpoznat, kdy má smysl jít naplno a kdy je naopak rozumnější ubrat. Procházka tak přestal brát každý trénink jako povinnost, kterou je nutné odmakat za každou cenu.
„Jestli to není kur.. na sto procent, jedeme tu silovku urvat, ty činky, ty bomby, jestli to je na sedmdesát procent, tak nejdu, jestli to je na dvě stě procent, tak jdeme. To je úplně jiný stav těla a mysli, než jsem většinou trénoval,“ popsal bez obalu.
Právě tahle změna může být před titulovou bitvou zásadní. Místo toho, aby tělo tlačil přes únavu, snaží se zachytit chvíli, kdy je připravené opravdu vystřelit. Pro bojovníka jeho ražení je to výrazný posun. Méně slepé urputnosti, víc citu pro správný moment.
Zbraň, která nemusí být vidět
Jiří Procházka dál mluví o tlaku, růstu a ostření zbraní. Pořád je v něm stejný tah na branku, jen dostal přesnější obrys. Nepůsobí jako muž, který by zvolnil. Spíš jako ten, kdo pochopil, že výkon nevzniká jen z tvrdosti, ale i z načasování.
Jak vyplynulo i z rozhovoru pro kaocko.cz, právě tohle nastavení si nese do Miami proti Carlosi Ulbergovi. A možná půjde o detail, který zvenčí není tolik vidět, ale uvnitř zápasu může rozhodnout víc než jeden tvrdý úder.