„Tohle ocenění mě nesmírně hřeje u srdce, jelikož mě okolí celou kariéru vytrvale přehlíželo,“ svěřil se dojatý novopečený šampion těžké váhy organizace WBO Fabio Wardley poté, co na slavnostním galavečeru převzal prestižní trofej pro nejlepšího britského boxera uplynulého roku. Tradiční udílení cen organizace British Boxing Board of Control přineslo i další překvapivá jména.
Zadostiučinění pro přehlíženého šampiona
Vyškrábat se na samotný sportovní vrchol vyžaduje obrovskou oběť. Rodák z Ipswiche Fabio Wardley v loňském ročníku naprosto uchvátil ostrovní fanoušky, pročež jeho jmenování britským boxerem roku nepředstavuje vyložený šok. Během dvanácti měsíců dokázal v infarktovém závěru ukončit australského rváče Justise Huniho, načež si o čtyři měsíce později poradil i s ostříleným novozélandským veteránem Josephem Parkerem.
Když se ukrajinský fenomén Oleksandr Usyk následně rozhodl uvolnit mistrovský pás organizace WBO, cenná relikvie logicky připadla právě rozjetému britskému střelci. „Pohybuji se v nesmírně přívětivém prostředí, přičemž reálně dosahuji na obrovské mety,“ pronesl pro televizní stanici Sky Sports šťastný vítěz, který na květnový termín chystá třaskavou obhajobu proti britskému vyzyvateli Danielu Duboisovi.
„Odborná veřejnost o mně dlouho pochybovala. Když se pak vaši kolegové sejdou a uznají, že ten Wardley prožil naprosto pekelný rok, představuje to obrovské pohlazení po duši,“ vyznal se upřímně bijec, jenž za sebou nechal ba i takové naděje jako Nicka Balla či Mosese Itaumu.
Dravé mládí a krveprolití z říše snů
Právě zmíněný jednadvacetiletý levák Moses Itauma sice na hlavní trofej nedosáhl, přesto z galavečera neodcházel s prázdnou. Získal totiž prestižní ocenění Sdružení boxerských novinářů pro nejlepšího mladíka. Jeho drtivá pravačka loni poslala k zemi amerického těžkotonážníka Mika Baloguna a následně i zkušeného krajana Dilliana Whytea. Třebaže si nadějný mladík nepotrpí na zbytečné poplácávání po ramenou, veřejné uznání mu podle vlastních slov dělá nesmírně dobře. Na konci března ho čeká tvrdá zkouška v podobě amerického soupeře Jermaina Franklina.
Zlatým hřebem večera se však stalo vyhlášení bitvy roku. Tento primát ukořistili britští nesmiřitelní sokové Chris Eubank Jr a Conor Benn za svou dechberoucí dubnovou řežbu. Prvně jmenovaný tehdy slavil úspěch, aby mu posléze rozzuřený protivník v listopadové odvetě připravil krutou pomstu.
„Vlastně vůbec netušíte, co ve vás dřímá, dokud to nemusíte naplno ukázat. Já to jako kluk se zlatou lžičkou v puse zkrátka musel dokázat,“ zhodnotil krvavé představení břitký Benn. „Dodali jsme lidem přesně to, co jsme předem slibovali. Ten zápas nám oběma sebral kus vlastní duše, jelikož jsme v ringu nechali absolutní maximum. Koneckonců se stále pohybujeme v zábavním průmyslu, tudíž doufám v další podobné magické noci,“ pochvaloval si s úsměvem.
Zahraniční suverenita a respektovaní mistři řemesla
Zatímco domácí bojovníci přebírali zasloužené ovace, nezapomnělo se ani na hrdiny ze zámoří. Obávaný ukrajinský ranař Oleksandr Usyk shrábl cenu pro nejlepšího zahraničního boxera, ačkoliv se v ringu představil pouze jedinkrát, když během pouhých pěti kol vyřídil zmíněného britského střelce Daniela Duboise. Kategoriím mimo samotné pletivo naopak zcela jasně kraloval úspěšný kouč Ben Davison, jehož porota s nadšením vyhlásila trenérem roku.
Vybrané osobnosti si odnesly také speciální ceny. Úřadující šampion superlehké váhy WBC Dalton Smith převzal prestižní pamětní trofej Dennieho Manciniho. Respektovaný trenérský matador Nigel Travis si na pódium dokráčel pro cenu Sira Henryho Coopera za své neocenitelné služby komunitnímu klubu Moss Side. Zůstává pouze nezodpovězenou otázkou, zda novopečený král britského boxu Wardley dokáže svou pevnou nadvládu potvrdit i v blížící se obhajobě, nebo jeho pohádkový příběh brzy narazí na nevyzpytatelnou realitu profesionálního ringu.