Trenér Jiřího Procházky a jedna z nejrespektovanějších postav domácí MMA scény Martin Karaivanov se ostře vymezil proti fenoménu bizarních bojových organizací. Projekty typu Clash podle něj dlouhodobě poškozují jméno bojových sportů a z MMA dělají spíš terč posměchu než seriózní disciplínu.
Karaivanov zasvětil bojovým sportům celý život. V minulosti sám zápasil v thajském boxu, dnes stojí v roli trenéra u elitních profesionálů i mladých talentů a je jedním z lidí, kteří se výrazně podíleli na budování české MMA scény. Právě proto jeho slova mají v komunitě velkou váhu.
V podcastu Terapie s Marií otevřeně popsal, jak se pohled veřejnosti na bojové sporty za poslední roky změnil - a proč ho současný boom bizarních galavečerů znepokojuje.
„V devadesátkách nás lidi brali jako okrajový sport. Měli nás za nějaké násilníky, co se jdou po vodce mlátit. Dnes je to úplně jinde. UFC, OKTAGON a lidi jako Jiří dokázali vyprávět příběhy, ukázat disciplínu a dřinu. MMA už má respekt,“ vysvětluje Karaivanov.
Jenže podle něj má tenhle pozitivní vývoj i temnou stránku.
„My se roky snažíme, aby MMA bylo vnímané jako sport. A pak přijde organizace, která postaví proti sobě lidi bez ruky, bez nohy, s handicapem - a pointa je, že se tomu publikum směje. To není sport. To je prostě rakovina,“ nebral si servítky.
Zkušený trenér zároveň upozorňuje na zvláštní paradox. Přestože se mnoho fanoušků tváří, že bizár nesledují, čísla mluví jasně. Halám se daří, sledovanost roste a kontroverze funguje lépe než roky systematického tréninku.
„Lidi říkají, že je to nebaví, ale pak tam jdou. Konflikt, jednoduchý příběh a výsměch prodávají líp než skutečná sportovní kvalita,“ konstatuje.
Podle Karaivanova tak dnes vedle sebe existují dva světy. Jeden se snaží MMA dlouhodobě kultivovat, budovat respekt, pravidla a sportovní identitu. Druhý sází na šok, provokaci a rychlou pozornost bez ohledu na důsledky.
Otázkou zůstává, zda jde jen o přechodný trend, nebo směr, který bude bojové sporty doprovázet i v budoucnu. „Skutečná hodnota MMA je v příbězích, tvrdé práci a disciplíně. A až se lidi bizáru nabaží, možná se k tomu zase vrátí,“ uzavírá Karaivanov.