Tadeáš Růžička se vrací do zápasu po téměř dvou letech a člověk by čekal hlavně řeči o formě, soupeři a nové šanci. Místo toho vytáhl mnohem osobnější téma. Nejsilněji o něm nemluví ve spojení s vězením ani s vlastními průšvihy, ale s pocitem, že ve chvíli, kdy se propadal dolů, od něj lidé z jeho tehdejšího gymu prostě dali ruce pryč.
Návrat do boje, ale i k věcem, které v něm zůstaly
Tadeáš Růžička se teď na povrchu tváří jako muž, který se chce vrátit a znovu rozjet kariéru. Zápas s Filipem Roubíčkem v Ostravě má být nový začátek, přinejmenším v tom veřejném obrazu. Jenže když promluvil v promo materiálu Clashe, nevyznělo to jako uhlazený restart. Spíš jako směs vděčnosti, vzdoru a staré křivdy, která v něm pořád leží.
Nejdřív mluvil o tom, že se vrátil do Lanna Gymu. Ke kouči Viktoru Petrlíkovi, kterého označil za člověka, jenž ho kdysi vychoval a pod nímž zažil nejlepší sportovní období. O novém zázemí mluví skoro s úlevou. Tréninky jsou podle něj komplexnější, příprava dává větší smysl a hlavně nad sebou znovu cítí pevnou ruku autority, kterou respektuje. A právě to je možná nejdůležitější slovo z celého jeho výstupu. Autorita. Protože zbytek jeho vyprávění se vlastně celý točí kolem toho, že mu v jednom zásadním období chyběla.
O vlastních průšvizích neuhýbá, ale zrada v něm zůstala
Na Růžičkovi je v tomhle směru zajímavé, že se nesnaží hrát nevinného. Naopak přiznává, že dělal hlouposti a že jeho problémy nebyly vymyšlené ani nafouknuté. Jenže právě vedle toho přidává druhou rovinu, která ho zjevně pálí nejvíc. Pocit, že ve chvíli, kdy byl úplně dole, nikdo nezkusil natáhnout ruku a vytáhnout ho ven. „Bral jsem to trochu jako zradu z toho důvodu, že mi měli nabídnout pomocnou ruku, aby mě z těch sraček dostali, aby pro to udělali maximum. Místo toho ode mě dali ruce pryč, zahodili mě jako nějakou slupku od banánu,“ řekl otevřeně.
To je silná věta. A ještě silněji působí proto, že se nesnaží všechno hodit na druhé. Přiznává vlastní vinu, ale zároveň dává najevo, že od lidí kolem čekal víc. Ne omluvu, ne krytí, ale snahu, aby ho z toho dostali. Právě v tom je celý jeho výstup syrový. Není to čisté obvinění, spíš zraněná výpověď člověka, který si zpětně přehrává okamžiky, kdy sport pro něj nebyl jen disciplína, ale možná poslední záchytný bod.
Teď chce vedle trenéra i vzor
Možná nejzajímavější část přišla až na konci. Růžička naznačil, že jeho tehdejší trenér pro něj nebyl tím správným příkladem. Ne že by neuměl motivovat nebo vést trénink. Ale podle něj trenér nestačí jen v tělocvičně. Musí být vzorem i mimo ni. A právě tam podle Růžičky něco chybělo. Tahle část zní ostřeji, než možná na první čtení vypadá. Ve skutečnosti tím totiž říká jediné. Že v prostředí, kde sám zápasil se svými démony, nenarazil na člověka, který by ho dokázal zastavit dřív, než spadne úplně.
Teď se snaží působit dojmem, že přesně to našel zpátky v Lanně. Je otázka, nakolik to vydrží, nakolik je to opravdu nový směr a nakolik jen další veřejná deklarace před návratem. Jisté ale je, že tenhle jeho comeback nestojí jen na zápase s Roubíčkem. Stojí i na tom, že se znovu pokouší srovnat vlastní příběh a dát mu jiný rámec než ten, v jakém skončil před dvěma lety.