Anthony Smith odešel ze scény UFC v krvavém stylu. Po tvrdé porážce a během ošetření ještě stihl fanouškovi v hledišti ukázat, co si myslí o jeho urážkách. Loučení v Kansas City mělo všechno: krev, frustraci i nezapomenutelné gesto.
Rozloučení, jaké si Smith nepřál
Když Anthony Smith nastupoval v Kansas City ke svému poslednímu zápasu, doufal v důstojné rozloučení zakončené nejlépe i výhrou…. Místo toho však přišla tvrdá realita MMA: Mingyang Zhang mu během prvního kola otevřel hlavu a ukončil souboj sérií loktů. Dojemný moment odchodu do důchodu narušily nejen bolestivé rány, ale i nepříjemná scéna v hledišti.
Zatímco mu lékaři ošetřovali rozseklou hlavu, Smith si všiml drzého fanouška, který mu už před zápasem ukazoval prostředníček a bučel. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: prostředníček zpátky.
Proč vztyčený prostředníček? Smith vysvětluje
V rozhovoru pro ESPN se Smith k incidentu otevřeně vyjádřil: „Byl tam chlap v tričku s Nebraskou. Už před zápasem na mě bučel a ukazoval mi prostředníček. Po zápase nepřestal a dál mě urážel.“
Smith to jako rodák z Omahy v Nebrasce nesl hodně těžce. A tak si prostým gestem ulevil.
- Cítil zradu od fanouška reprezentujícího jeho domov.
- Emoce po kruté porážce byly na hraně.
- Symbolický prostředníček byl spontánní odpovědí.
„Dal jsem do tohoto sportu celé své srdce i duši. Pokud nesedíš v kleci, nemáš právo mě soudit,“ vzkázal Smith.
Zápasníkův odkaz: Slzy, hrdost a žádná lítost
Smith zažil v kariéře bitvy s nejlepšími, a to včetně titulového zápasu s Jonem Jonesem. V posledních letech už jeho výkony nebyly, co bývaly, ale jeho oddanost zůstala.
„Odmítám být smutný. Zápasím od 17 let a za chvíli mi bude 37. Byla to dlouhá a krásná cesta,“ popsal své pocity.
Loučení bylo krvavé, nepříjemné a plné surové reality. Přesto Smith odchází se vztyčenou hlavou a bez hořkosti v srdci, což je v tak nemilosrdném sportu možná ta největší výhra.
Jak se smiřuje Anthony Smith s odchodem do důchodu
Ukončení kariéry je pro válečníka jako Smith šok. „Byl jsem zvyklý plánovat, přes koho se posunu v žebříčku. Teď už není kam jít,“ přiznává.
Místo smutku ovšem cítí vděčnost: za všechny boje, všechny pády i všechny vzestupy. A za to, že mohl být součástí něčeho, co formovalo jeho život od dospívání až po dospělost.