Hostěradická krajina, dětské šarvátky a tíha ztráty otce ve šesti letech. Jiří Procházka, český hrdina UFC, promluvil o tom, co jej v životě formovalo nejvíc. Věří, že ho i nyní provází duch a energie jeho zesnulého tatínka, díky níž dokáže na sobě naplno pracovat nejen v oktagonu, ale i v osobním životě.
Dětství v Hostěradicích: Kořeny a rvačky
Horké léto na jižní Moravě, parta kluků běhá bosky po prachu a mladý Jiří Procházka získává první životní lekce. Nejen o věrnosti kamarádů, ale i o tom, jak obstát v rvačkách a občasné divokosti, která k prostému vesnickému životu patří.
„Do nějakých 15 let jsem byl jen tam. Myslím si, že v dětství se to do člověka nejvíc zarývá," vzpomíná na své mládí, které ho dle jeho slov formovalo v každém ohledu.
Nečekaná ztráta otce: „Je to věc, kterou ze sebe nevymažeš.“
Když bylo Jiřímu pouhých šest let, zemřel mu otec na mrtvici ve věku 27 let.
„Je to věc, kterou ze sebe nevymažeš, často z ní čerpám i během zápasnické kariéry," přiznává Procházka. Okamžik, který ho hluboce zasáhl, se stal jeho dalším hnacím motorem – jakýmsi vnitřním odhodláním uspět a posouvat své hranice.
Když síla pramení z minulosti: Inspirace pro UFC
Rodák z Hostěradic věří v sdílení duší a energii předků, a proto má pocit, že svého otce stále do určité míry s sebou nese.
„Bůh ví, jestli bych dělal to, co dělám, kdyby tady byl,“ připouští. Jeho kariéra v UFC či v japonské organizaci Rizin tak není jen otázkou tvrdé dřiny, ale i důležitých ztrát a zisků v osobním životě, které utváří každou jeho ránu či krok v kleci.
Natáčení se špičkovým střelcem a vzpomínky na tatínka
Jedním z momentů, kdy na otce intenzivně zavzpomínal, bylo natáčení s devítinásobným mistrem světa ve sportovní IPSC střelbě Ericem Grauffelem.
„Můj taťka byl u zásahovky a tyhle akční věci miloval. Říkal jsem si: ‚Teď jsem tady s nejlepším střelcem na světě a dělám něco, co by táta taky miloval.‘“
Taková setkání Procházku vnitřně nabíjí a připomínají mu, že otec by byl na jeho cestu zřejmě hrdý.
Láska k rodině není samozřejmost: Proč je třeba ji sdílet
Na závěr Jiří Procházka upozorňuje na něco, co mnohdy považujeme za banální: vyjadřování náklonnosti v rodině.
„Lidé to berou jako samozřejmost, ale je potřeba takové věci říkat, aby to neupadlo v zapomnění,“ doporučuje, sám posílen vlastní zkušeností ze ztráty blízkého člověka. Dává to do kontrastu se svou zápasnickou profesí, kde je sice spousta tvrdosti, ale v srdci cítí vděk za každou chvíli, kdy ještě můžete někomu říct „mám tě rád“.
Zdroj: Willy Cao podcast