V Jiřím Procházkovi znovu roste naděje na velký večer, jenže jeho tým zůstává pevně při zemi. Před titulovým soubojem s Carlosem Ulbergem se v zákulisí nemluví o oslavách, ale o detailech, rytmu a trpělivosti.
Dlouhé čekání vystřídal klid před bouří
Největší nejistota posledních měsíců neležela v samotné přípravě, ale v otázce, kdo bude stát na druhé straně klece. Okolo Jiřího Procházky se dlouho točily různé scénáře, padala zvučná jména a rozhodnutí nepřicházelo. Přesto se jeho tým nenechal rozhodit.
Trenér Martin Karaivanov v rozhovoru pro Deník Sport vysvětlil, že příprava běžela naplno už od začátku a silný posun přineslo hlavně soustředění v Mexiku. Právě tam se podle něj všechno výrazně zvedlo. „Jsem moc rád, že jsme se tam vydali, i když jsme ještě neměli potvrzený zápas. Vyplatilo se to,“ přiblížil.
Tým se přitom nenechal unést ani představou dalšího střetu s Alexem Pereirou. Ačkoli se o této variantě mluvilo, uvnitř přípravy ji nebrali jako něco, na čem by stálo za to stavět očekávání. Karaivanov to popsal střízlivě. Chtěli se soustředit na práci, ne na scénáře, které nemusí nikdy nastat.
Ulberg má sílu i řád, přesto nabízí skuliny
Na Carlose Ulberga se zvenčí často pohlíží jako na soupeře, kterého by měl Procházka zvládnout. Jenže právě tady přichází trenérovo varování. Novozélanďan podle něj rozhodně není protivník, kterého by šlo odbýt lehkým mávnutím ruky.
Karaivanov upozornil, že Ulberg bude velmi nebezpečný hlavně v prvních minutách, kdy těží ze své dynamiky a výbušnosti. Zároveň ale dodal, že jeho styl má pevně danou logiku a opakující se návyky. „Má zajeté reakce na soupeřovy útoky,“ popsal kouč a připomněl především levý hák, který se v jeho repertoáru objevuje znovu a znovu.
To je pro Procházkův tým zásadní zpráva. Český bojovník má dost zkušeností i odvahy na to, aby takového soupeře rozebral v postoji, ale stejně tak může sáhnout po jiné cestě. Ve hře je práce na zemi, tempo, tlak i únava, kterou by Ulberg v delším titulovém zápase mohl pocítit víc než jeho protivník.
Sedmnáct let vedle sebe a proměna, která se nedá přehlédnout
Silný rozměr má celý příběh i mimo samotný duel. Karaivanov sleduje Procházkovu cestu od úplných začátků a ví, jak dlouhý kus ušel. Když se ohlédl zpět, nepopsal ho jako zázračný úkaz, který od prvního dne převyšoval všechny kolem sebe. Vybavuje si spíš houževnatého kluka, který nic nevypustil.
Dnes už mluví jiným tónem. „Tehdy byl kluk, nyní je muž,“ řekl o něm a v několika slovech vystihl změnu, která není vidět jen na těle, ale hlavně v hlavě. Procházka podle něj dospěl, uklidnil se a získal vyzrálost, bez níž se podobné zápasy nevyhrávají.
Možná právě v tom leží největší síla celého příběhu. Ne v tom, co už má za sebou, ale v tom, s jakým klidem do další titulové zkoušky vstupuje.