Dnes je vzorem disciplíny a sebeovládání, leč jeho cesta na vrchol vedla skrze temná údolí a nespoutaný chaos. Elitní zápasník Jiří Procházka otevřeně promluvil o bouřlivém dospívání, během něhož s partou přátel testovali hranice strachu tak intenzivně, že při tom praskaly kosti i majetek.
Cesta lemovaná střepy a ohněm
Mnozí v něm vidí klidného válečníka dodržujícího kodex Bušidó, jenže pod touto slupkou dříme minulost plná explozivní energie. Rodák z Hostěradic se v rozhovoru s internetovým tvůrcem FattyPillowem vrátil do dob, kdy se formovala jeho osobnost, a servítky si rozhodně nebral. „V procesu dozrávání a nacházení největší chlapské síly narážíš i na ten největší chaos a démony, což se dost často projevovalo na našich akcích,“ vysvětlil pohnutky, které vedly k divokým excesům. Nebylo to jen o bezhlavé zábavě, nýbrž o sahání na dno a konfrontaci s vlastními limity.
Když se jeho „smečka“ utrhla ze řetězu, nezůstal kámen na kameni. Oslavy vítězství se měnily v destrukční orgie, kde létaly vzduchem kusy nábytku i jiskry. Zápasník přiznal, že se rozbíjely věci, auta, zbraně i naprosté zbytečnosti, přičemž věří, že každý chlap by si měl sáhnout na své hranice a žít na hraně strachu.
Demolice jako forma zábavy
Legendární se staly sešlosti v kamarádově klubovně umístěné nad garáží. Právě tam se odehrávaly scény, které by pojišťovny jen těžko rozdýchávaly. „Tam jsme mu to celé rozmlátili. Okna, postele, zapálili jsme to, vyhodili a zničili jsme mu motorku,“ vzpomínal Procházka na momenty, kdy adrenalin stříkal na všechny strany. Vrcholem byl okamžik, kdy jeden z účastníků v euforii proskočil střechou nebo když celá skupina skončila v bazénu.
Kreativita ve vymýšlení nebezpečných kousků neznala mezí. Jedna z historek zní až neuvěřitelně a svědčí o absolutní ztrátě zábran. „Chlastala se vodka z výfuku motorky,“ popsal Procházka bizarní rituál. Aby to mělo ten správný říz, stroj musel běžet na plné obrátky. „Musíš to pořád túrovat, aby to jelo naplno,“ doplnil detaily, nad kterými by lékaři jen kroutili hlavou.
Tyto časy jsou však nenávratně pryč. Ačkoliv na ně vzpomíná s jistou nostalgií, uvědomuje si, že životní etapa dospívání skončila. „Je čas být dospělý. Už se nesejdeme úplně všichni, mají povinnosti, ale jádro se sejde vždycky, abychom pořádně zapařili,“ uzavřel kapitolu divokého mládí, přičemž dodal, že prozradil jen zlomek toho, co se skutečně dělo za zavřenými dveřmi.